Archiv

ŽB Čechy Číměř

Ve dnech 9. a 10. června se běžel Žebříček B – Čechy východ v Číměři u Jindřichova Hradce. Od nás je to asi 262 km, což jsou 3,5 hodiny cesty. Z Trutnova vyrazila soutěžit silná partička. Společně nás jelo 15 – samozřejmě „Svatá Trojice ŠPŠ“, tedy Šedivka, Pirožek a Šíťa mladší. Dále pak Šíťa starší, Honzík Lazák spolu se Šárkou a Honzou, Štěpánka s Danou, Kačka, Stáňa, Martina, Pavel s Alkou a já. V Číměři se přidala ještě Terka s Panchym a Eliška s Justinem. Takže nás bylo rovných 19 v sobotu. V neděli pak dorazila Jana se Štěpánem a Bíďou, takže  počet narostl na 22, což je s ohledem na vzdálenost a vedro slušné zastoupení.
Protože Číměř je opravdu daleko, vyrazili jsme již v pátek. Bylo šílené vedro a meteorologové hrozili bouřemi a přívalovými dešti s lokálními záplavami. Nám se ale nepřízeň počasí naštěstí zcela vyhnula a tak jsme se pouze 210 minut vařili v autech. Cesta proběhla bez větších komplikací, až na drobné detaily jako byla například policejní kontrola zeleného auta. Překvapivě běžná silniční a nikoliv rychlostní i když řídil Pavel. PČR zřejmě láká stavět potetovaný vůz plný mládeže. Prý z důvodů prevence, zda je Zelenáček-miláček technicky schopný. Já mám za to, že si spíše nápis „I love orientering“ vykládají za hippie projev lásky, a tak kontrolují, zdali nemíříme na nějaký flower-power festival s úmyslem kazit budoucí generace.
Horko a délka cesty byly kompenzovány vyhlídkou na malebnou krajinu Vysočiny a jižních Čech. Že je krajina skutečně pohádková, dokládají i názvy obcí. Číměř je totiž obklopena místy jako je Horní Pěna, Dolní Pěna, Kačlehy nebo Hospříz. S Danou jsme usoudily, že už chybí jen Pták Ohnivák a byla by to opravdová pohádka. My však opustili krajinu víl a skřítků a popohnali naše kočáry až do Nové Bystřice, kde král Pavel zajistil své družině lože v místní růžové škole s vysokými stropy a lomenými okny, která připomíná zámek. Hlavní zbrojnoš, který nám předal klíč k zámku, byl drobný hubený školník s dlouhým nosem a příjmením Komárek. Je to opravdu shoda jmen, příbuzní skutečně nejsme, neboť já byla minimálně o hlavu větší a o polovinu širší. Nicméně on svým vzhledem skutečně dělá čest našemu společnému příjmení. Měli jsme k dispozici tělocvičnu, sprchy, toalety, vařič a rychlovarnou konvici. Opravdový luxus doplněný o extra dar v podobě horolezecké stěny. Zjištění této skutečnosti v Pavlovi i ve mně vyvolalo záchvat paniky, neboť jsme oba z prostorových důvodů nechali horolezecké vybavení doma. Naše nářky byly tak intenzivní a hlasité, že se srdce pana Komárka ustrnulo a povolal na pomoc místního gymnastu a tělocvikáře, který nám za 200 Kč zapůjčil sedáky, lana i boty. Tudíž naše čest byla zachráněna. Lezec totiž nemůže klidně spát dvě noci pod převisem s vědomím, že na něj nevyleze. V našich duších se tedy rozhostil klid a my mohli s lehkým srdcem popít žejdlík moku zlatavého svijanského v místní krčmě „Na bojišti“ a odebrat se do snů.
snídaně před školouNoc byla horká a zapnutí mého spacáku do mínus patnácti se ukázalo jako velmi špatná volba. Po hodině spánku jsem se totiž probudila úplně uvařená. Nicméně představa, že se do ticha, rušeného jen klidným oddychováním všech mých přátel, ozve hlasité budíčkové ZZZZZZZZZZZZZ zipu, mi trhalo srdce. Takže jsem dál ležela a potila se. Únava mne však naštěstí udolala. Ráno nás přivítalo oblačnou oblohou a horkým vzduchem. S Martinou jsme šly jogínsky přivítat Slunce na dvorek před školou. Naše rozcvička však v místních obyvatelích vyvolala dojem, že se v jejich chrámu vědění ubytovala nějaká sekta. Vrhali na nás vyděšené pohledy a stěží odpověděli na pozdrav. Neprováděly jsme tedy tolik opakování, kolik je nám let, ale po dvou kolech jsme cvičení ukončily a raději si daly spolu s ostatními klidnou snídani na čerstvém vzduchu, doprovázenou Pavlovým čtením z moudré knihy. Poté následovala procházka po městě doplněná o vzpomínky na cyklistický pobyt před dvěma lety a zakončená návštěvou místního muzea amerických automobilových veteránů. Za cenu dvou rodinných vstupných jsme si mohli zblízka prohlédnout opravdové sběratelské skvosty. A pak KONEČNĚ NA ORIENŤÁK!
Parkoviště sice bylo na nepřehlédnutelné obrovské louce, ale přivaděč k němu nebyl zcela viditelně označený. Vždycky trošku ztrácím sebevědomí a ovládají mě pochybnosti, zdali skutečně chci jít od lesa, když mám problém před závodem nalézt shromaždiště. před závodem nebo po závoděKaždopádně, po drobném zaváhání jsme úspěšně dosáhli cíle. Stejně úspěšně jsme také postavili stan, i když jeho vlastní struktura připomínala spíše opilou housenku než výstavní tunel. V sobotu se běžela klasická trať a její délky se pohybovaly od 4,7 km v kategorii D14B do 14,29 km v kategorii H21B. První start byl ve 12.00 a na start se šlo 1700 m do mírného stoupání. Les byl krásně průběžný s čitelnými pasekami, hustníky, hrázkami, kupkami a zdmi. Bylo ale opravdu vedro, takže se nám hůř dýchalo a těla byla nateklá a těžká. Tratě byly mapově lehké, ale postupy dlouhé a hlavně běžecké. Naše výsledky svou průměrností tedy odpovídaly počasí i kondici. Nicméně výjimky se našly. Třeba Kuba Šíťa se umístil na 5. místě, protože vyhrál královský (nejdelší) postup. Pořadatelé si plně uvědomovali letní počasí a snažili se mírnit horko o sto šest. V centru závodu byly sprchy se zcela ledovou vodou (alternativou byl rybník s podivně vyhlížející vodou) a bistro bylo bez buchet, ale zato s dlouhou frontou, na jejímž konci čekalo chlazené pivo a další studené nápoje včetně polévky z masoxu. A tak jsme centrum závodu opustili a vydali se k vodní nádrži Osika na dlouhou koupací misi v akorát teplé a čisté vodě. Pak následovala večeře, zmrzlina u pana Chorvata a byl nám dopřán i kratičký odpočinek. Při něm jsme prohlédly mapy ze švédských terénů. Idylku ukončila hlasitá touha svaté trojice ŠPŠ po lezení. Nasadili jsme tedy sedáky, navázali lana a dali se do zdolávání stěny. Překvapil Pája Šedivka a Vojta Pirožek, kteří pokořili snad všechny cesty.
V neděli již bylo chladněji, ale i tak teplo. Zabalili jsme a uklidili a hurá na další etapu, tentokrát na krátké trati. Start byl na stejném místě, ale cesta k němu vedla zcela jinudy. Les byl čistý a průběžný. Mapově lehké a běžecky rychlé. Dopadli jsme opět průměrně až na Stáňu, která vyhrála svou kategorii, k čemuž jí všichni moc gratulujeme. Pak jsme jen sbalili stan, nahopkali do Zeleňáčka – miláčka, Modrého žihadýlka  a Sněhurky a vydali se směr Krkonoše. My s Danou, Štěpánkou a Kačkou jsme díky povídání a navigaci dostaly možnost podrobněji prozkoumat okolí Humpolce a málem tak prošvihly zmrzlinu ve Slatiňanech. Ale nakonec jsme nalezly správný směr a stihly nejen zmrzku, ale i koupání na královehradeckém písníku. Takže jednoduše řečeno PARÁDNÍ VÍKEND!

Lúca