Archiv

Oblastní mistrovství na klasice – Byzhradec

Je 12.května, probouzím se “na budík”,  je sobota – v plánu je “Mistrák v klasice”, pořádajícím oddílem je SRK….a zase se moc těším, a zase někde vzadu v mysli je opět ta myšlenka, proboha snad to neskoním…třeba i chvilku poběžím, že budu vědět kde jsem. Hm, moc to nerozebírej a makej! – dodá vnitřní hlas.
V 8:15 nastupujeme v Trutnově u hřbitova (často mi přijde, že toto nástupní místo je velmi trefné v mém případě) Martině do auta a vyrážíme ve sluncem zalitém ránu směr Jaroměř, Opočno a na shromaždiště v Byzhradci. Cesta probíhá v klidu, Pavla naviguje a tak jsme na místě za zhruba hodinku.
Parkoviště i shromaždiště v lukách je fajn, jen mi chybí trochu stínu pod stromy, to se cítím lépe. Postupně dorazí všichni, sdělují se zážitky z cesty a začínáme se pomalu chystat na závod a to každý ve svém stylu. Někdo letí pro kávu a buchty, někdo ihned pro popisky, jiný pouze relaxuje v křesílku a nasává atmošku, nebo loví na mobilu co se děje v on-line světě.  Každému jak je libo, ale co je důležité, je zde opět ta fajn parta lidí, kteří si udržují pozitivní náladu pohybem a snahou neproležet život u telky.
Štěpán MO klasika ByzhradecKdo startuje hnedle po ofiko startu závodu už pomalu vyráží, neboť start je cca 900m vzdálen. Někdo si na start zaběhne lehkým zahřívacím klusem, někdo volí rychlou chůzi – jako například já. Má “elitní” kategorie “P” má start libovolný, což je vážně fajn. Jdu raději na start dříve, co když se v lese zase budu motat jak vítr v bedně a “budu tam déle, než je obvyklé”. U startu prohodím pár slov s lidmi z oddílu, popřeju ať si to v lese užijí a jdu do své fronty, čekat na povolení, že mohu do terénu. Čapnu mapu a vidím, aha trošku popoběhnout na mapový a tam z té nervozity mám pocit, že jsem nějaká pomotaná a nemohu se srovnat s mapou. A teď zase ten vnitřní hlas “prosím tě klid, srovnej mysl a soustřeď se” tak znova pohled do mapy a už to vidím, nojó jasan…přeci tudy. Les mi přijde dost klackovitý, zkouším jít i napřímo, zda kontrolu trefím terénem – ne po cestě. Ty znalí tomu říkají na azimut, to je pro mne vyšší dívčí, já se prostě zkouším trefit. Kupodivu kontroly nacházím celkem rychle, jsou viditelné, žádné schovávačky – no “elitní” kategorie, jak já říkám. Terén krom těch klacků má občas bahnité cesty rozježděné od traktorů, víc mě ale ničí to urputné slunce. Pár dětí se mne ptá kde jsou, snažím se jim poradit a nezamotat se sama…snad jsem jim poradila dobře. Tak a je tu poslední kontrola, fakt už? To to uteklo….sběrka…fakt jsem tady? Týjo, fakt jsem i běžela….Jupí, vyčítám čip, bóže já jsem šťastná…a právě pro ten pocit vstávám i v sobotu na budík. Když si následně prohlížím mapu, koukám, jak je to zajímavá lokalita, bažiny, vodní toky, rybníky…kolegové říkají i dost kopřiv a bahna, no panejo – to já nepotkala.
Za mne musím říci, že se snažili všichni, jedno moudré přísloví říká: Není nutné vyhrát, ale zúčastnit se.
Bednu bych vždy přála dětem – pokud možno všem, tuto sobotu na ní vystoupal jako 2.Štěpán – H10C, poměrně velmi blízko byli: 6. Mareček – H10C, 12.Matěj – H12C, 10.Kuba – H18C, 21.Pája – H14C,  6.Pavel – H50C, 7.Kulich – H50C.
V dívčích kategoriích na bedně: 3.Stáňa – D70C , poměrně velmi blízko byly: 15.Štěpánka – D14C, 16.Kačka – D14C, 6.Martina – D50C, 8.Alka – D50C, 9.Lucka – T, 23.Danča – D35D, 24.Jana T. – D35D.
Přátelé, kamarádi, tak zase příště! OB zdar!
Iva