Archiv

Poslední závod jarní části Východočeského poháru

Po 14 dnech jsem měla v práci volný víkend a tak jsme se vydali s Pavlem na poslední závod jarní části krajského žebříčku na AničkaKramolně u Náchoda. Ráno svítilo sluníčko a já jsem byla natěšená do lesa. Na schromko jsme dorazili docela brzo, myslela jsem, že budeme první z našeho oddílu, ale předběhli nás Michal s Janou a dětma.
Pomalu se začali sjíždět ostatní, někteří borci na kolech – Milan a Kulich. Dali jsme si kafčo a chystali se do lesa. V lese to bylo moc pěkné , ale zdálo se mi to trochu těžké, v těch hustnících. No nakonec jsem to zvládla, i když na  poslední kontrole, na dohled sběrky, jsem dokázala vyrobit 5ti minutovou chybu. Ale mně se to v lese líbí vždycky. To ale myslím nám všem, co se pravidelně scházíváme na závodech.
Občas potěší i  výsledky např. .
D14D Anička 2.místo
D45C Martina 7.místo
H12C Matěj 5.místo
H10C Štěpán 5.místo
H45D Pavel H. 9.místo
T          Jana T.   7.místo
Den se vydařil, počasí vyšlo, jupííí. Mám ten orienťák a všecko kolem ráda. Kdybych to nepoznala, tak bych si ho asi musela vymyslet.
Jitka

ŽB Čechy Číměř

Ve dnech 9. a 10. června se běžel Žebříček B – Čechy východ v Číměři u Jindřichova Hradce. Od nás je to asi 262 km, což jsou 3,5 hodiny cesty. Z Trutnova vyrazila soutěžit silná partička. Společně nás jelo 15 – samozřejmě „Svatá Trojice ŠPŠ“, tedy Šedivka, Pirožek a Šíťa mladší. Dále pak Šíťa starší, Honzík Lazák spolu se Šárkou a Honzou, Štěpánka s Danou, Kačka, Stáňa, Martina, Pavel s Alkou a já. V Číměři se přidala ještě Terka s Panchym a Eliška s Justinem. Takže nás bylo rovných 19 v sobotu. V neděli pak dorazila Jana se Štěpánem a Bíďou, takže  počet narostl na 22, což je s ohledem na vzdálenost a vedro slušné zastoupení.
Protože Číměř je opravdu daleko, vyrazili jsme již v pátek. Bylo šílené vedro a meteorologové hrozili bouřemi a přívalovými dešti s lokálními záplavami. Nám se ale nepřízeň počasí naštěstí zcela vyhnula a tak jsme se pouze 210 minut vařili v autech. Cesta proběhla bez větších komplikací, až na drobné detaily jako byla například policejní kontrola zeleného auta. Překvapivě běžná silniční a nikoliv rychlostní i když řídil Pavel. PČR zřejmě láká stavět potetovaný vůz plný mládeže. Prý z důvodů prevence, zda je Zelenáček-miláček technicky schopný. Já mám za to, že si spíše nápis „I love orientering“ vykládají za hippie projev lásky, a tak kontrolují, zdali nemíříme na nějaký flower-power festival s úmyslem kazit budoucí generace.
Horko a délka cesty byly kompenzovány vyhlídkou na malebnou krajinu Vysočiny a jižních Čech. Že je krajina skutečně pohádková, dokládají i názvy obcí. Číměř je totiž obklopena místy jako je Horní Pěna, Dolní Pěna, Kačlehy nebo Hospříz. S Danou jsme usoudily, že už chybí jen Pták Ohnivák a byla by to opravdová pohádka. My však opustili krajinu víl a skřítků a popohnali naše kočáry až do Nové Bystřice, kde král Pavel zajistil své družině lože v místní růžové škole s vysokými stropy a lomenými okny, která připomíná zámek. Hlavní zbrojnoš, který nám předal klíč k zámku, byl drobný hubený školník s dlouhým nosem a příjmením Komárek. Je to opravdu shoda jmen, příbuzní skutečně nejsme, neboť já byla minimálně o hlavu větší a o polovinu širší. Nicméně on svým vzhledem skutečně dělá čest našemu společnému příjmení. Měli jsme k dispozici tělocvičnu, sprchy, toalety, vařič a rychlovarnou konvici. Opravdový luxus doplněný o extra dar v podobě horolezecké stěny. Zjištění této skutečnosti v Pavlovi i ve mně vyvolalo záchvat paniky, neboť jsme oba z prostorových důvodů nechali horolezecké vybavení doma. Naše nářky byly tak intenzivní a hlasité, že se srdce pana Komárka ustrnulo a povolal na pomoc místního gymnastu a tělocvikáře, který nám za 200 Kč zapůjčil sedáky, lana i boty. Tudíž naše čest byla zachráněna. Lezec totiž nemůže klidně spát dvě noci pod převisem s vědomím, že na něj nevyleze. V našich duších se tedy rozhostil klid a my mohli s lehkým srdcem popít žejdlík moku zlatavého svijanského v místní krčmě „Na bojišti“ a odebrat se do snů.
snídaně před školouNoc byla horká a zapnutí mého spacáku do mínus patnácti se ukázalo jako velmi špatná volba. Po hodině spánku jsem se totiž probudila úplně uvařená. Nicméně představa, že se do ticha, rušeného jen klidným oddychováním všech mých přátel, ozve hlasité budíčkové ZZZZZZZZZZZZZ zipu, mi trhalo srdce. Takže jsem dál ležela a potila se. Únava mne však naštěstí udolala. Ráno nás přivítalo oblačnou oblohou a horkým vzduchem. S Martinou jsme šly jogínsky přivítat Slunce na dvorek před školou. Naše rozcvička však v místních obyvatelích vyvolala dojem, že se v jejich chrámu vědění ubytovala nějaká sekta. Vrhali na nás vyděšené pohledy a stěží odpověděli na pozdrav. Neprováděly jsme tedy tolik opakování, kolik je nám let, ale po dvou kolech jsme cvičení ukončily a raději si daly spolu s ostatními klidnou snídani na čerstvém vzduchu, doprovázenou Pavlovým čtením z moudré knihy. Poté následovala procházka po městě doplněná o vzpomínky na cyklistický pobyt před dvěma lety a zakončená návštěvou místního muzea amerických automobilových veteránů. Za cenu dvou rodinných vstupných jsme si mohli zblízka prohlédnout opravdové sběratelské skvosty. A pak KONEČNĚ NA ORIENŤÁK!
Parkoviště sice bylo na nepřehlédnutelné obrovské louce, ale přivaděč k němu nebyl zcela viditelně označený. Vždycky trošku ztrácím sebevědomí a ovládají mě pochybnosti, zdali skutečně chci jít od lesa, když mám problém před závodem nalézt shromaždiště. před závodem nebo po závoděKaždopádně, po drobném zaváhání jsme úspěšně dosáhli cíle. Stejně úspěšně jsme také postavili stan, i když jeho vlastní struktura připomínala spíše opilou housenku než výstavní tunel. V sobotu se běžela klasická trať a její délky se pohybovaly od 4,7 km v kategorii D14B do 14,29 km v kategorii H21B. První start byl ve 12.00 a na start se šlo 1700 m do mírného stoupání. Les byl krásně průběžný s čitelnými pasekami, hustníky, hrázkami, kupkami a zdmi. Bylo ale opravdu vedro, takže se nám hůř dýchalo a těla byla nateklá a těžká. Tratě byly mapově lehké, ale postupy dlouhé a hlavně běžecké. Naše výsledky svou průměrností tedy odpovídaly počasí i kondici. Nicméně výjimky se našly. Třeba Kuba Šíťa se umístil na 5. místě, protože vyhrál královský (nejdelší) postup. Pořadatelé si plně uvědomovali letní počasí a snažili se mírnit horko o sto šest. V centru závodu byly sprchy se zcela ledovou vodou (alternativou byl rybník s podivně vyhlížející vodou) a bistro bylo bez buchet, ale zato s dlouhou frontou, na jejímž konci čekalo chlazené pivo a další studené nápoje včetně polévky z masoxu. A tak jsme centrum závodu opustili a vydali se k vodní nádrži Osika na dlouhou koupací misi v akorát teplé a čisté vodě. Pak následovala večeře, zmrzlina u pana Chorvata a byl nám dopřán i kratičký odpočinek. Při něm jsme prohlédly mapy ze švédských terénů. Idylku ukončila hlasitá touha svaté trojice ŠPŠ po lezení. Nasadili jsme tedy sedáky, navázali lana a dali se do zdolávání stěny. Překvapil Pája Šedivka a Vojta Pirožek, kteří pokořili snad všechny cesty.
V neděli již bylo chladněji, ale i tak teplo. Zabalili jsme a uklidili a hurá na další etapu, tentokrát na krátké trati. Start byl na stejném místě, ale cesta k němu vedla zcela jinudy. Les byl čistý a průběžný. Mapově lehké a běžecky rychlé. Dopadli jsme opět průměrně až na Stáňu, která vyhrála svou kategorii, k čemuž jí všichni moc gratulujeme. Pak jsme jen sbalili stan, nahopkali do Zeleňáčka – miláčka, Modrého žihadýlka  a Sněhurky a vydali se směr Krkonoše. My s Danou, Štěpánkou a Kačkou jsme díky povídání a navigaci dostaly možnost podrobněji prozkoumat okolí Humpolce a málem tak prošvihly zmrzlinu ve Slatiňanech. Ale nakonec jsme nalezly správný směr a stihly nejen zmrzku, ale i koupání na královehradeckém písníku. Takže jednoduše řečeno PARÁDNÍ VÍKEND!

Lúca

Pozvánka na orientační závod pro veřejnost

svatojanek

Nový Hrádek – sprint a štafety

IMG_1578V sobotu 2.6. jsme se v poměrně velkém počtu vydali na dvojzávod do Nového Hrádku. Oddíl Dobrušky zde pro závodníky připravil dopolední sprint a odpoledne jsme se zúčastnili mistrovství východočeské oblasti ve štafetách! Oba dva závody měly společné shromaždiště u sokolovny, kde jsme měli potřebné zázemí. Počasí nás nakonec celkem překvapilo, bundy do deště, uzavřené boty a dlouhé kalhoty zůstaly na dnech batohů a my jsme nakonec byli rádi za stín v tunelu a při štafetách jsme se při přeběhu luk pěkně zapotili, možná i opálili. Tratě sprintu byly moc pěkné, vedly přes město i v okrajovějších částech městyse Nový Hrádek, který je plný chat, chalup a hezkých zahrádek a luk. Jediné negativum závodu bylo, že tisk tratí nebyl dostatečně kontrastní, proto jsme se zasekli hned na startu a hledali jsme, kde vlastně jsme a kam se máme vydat. Odpoledne nás čekal pravý orieňťák, který nás vyzkoušel po fyzické i mapařské stránce, závod nebyl zadarmo. I přes nepřítomnost hlavních trenérů Pavla a Alky jsme podle mě vše zvládli, včetně předávek štafety. Výsledkově se zlepšujeme, většina z nás se pohybuje v polovině výsledkové listiny. Ve sprintu se nejvíce dařilo Milanovi v H65C, kde obsadil 1. místo, Jarda byl 2. v H55D, Otík 3. v H14D, Matěj si dobře vedl v početně kategorii H12C a byl 5., neztratily jsme se ani v kategorii D21, Šárka byla 5. a já 2. – konkurence ale nebyla příliš velká.start štafety Michal Skalka dle vlastních slov zaběhl životní závod a v kategorii T obsadil 5. místo, vše jsem pochopila, když Michal přišel ke stanu – na rameni měl ptačí výkal, to je pak jasné, že mu štěstí přálo. Ve štafetách jsme se dokonce objevili na stupních vítězů, v kategorii D165 byla Jíťa, Stáňa a Dana 2. a v D21 jsme byli 3. (Terka, Lůca, Šárka). Radosti bylo v oddíle z těchto výsledků dost, na počet startujících štafet se historie už neptá :-). Jíťa měla největší radost z diplomu a spravila si chuť z disklého sprintu, ve kterém běžela tak rychle až dvě kontroly úplně přeletěla a vynechala. Pěkné umístění ve štafetách je i 4. místo kluků v H12, kde Matěj doběhl 1. z prvního úseku! A holky v D14 byly 6. Pro navození atmosféry z parádního dne vkládám fotky, pár jich je v hesle „najdi si svůj zadek“.

Terka

Oblastní mistrovství na klasice – Byzhradec

Je 12.května, probouzím se “na budík”,  je sobota – v plánu je “Mistrák v klasice”, pořádajícím oddílem je SRK….a zase se moc těším, a zase někde vzadu v mysli je opět ta myšlenka, proboha snad to neskoním…třeba i chvilku poběžím, že budu vědět kde jsem. Hm, moc to nerozebírej a makej! – dodá vnitřní hlas.
V 8:15 nastupujeme v Trutnově u hřbitova (často mi přijde, že toto nástupní místo je velmi trefné v mém případě) Martině do auta a vyrážíme ve sluncem zalitém ránu směr Jaroměř, Opočno a na shromaždiště v Byzhradci. Cesta probíhá v klidu, Pavla naviguje a tak jsme na místě za zhruba hodinku.
Parkoviště i shromaždiště v lukách je fajn, jen mi chybí trochu stínu pod stromy, to se cítím lépe. Postupně dorazí všichni, sdělují se zážitky z cesty a začínáme se pomalu chystat na závod a to každý ve svém stylu. Někdo letí pro kávu a buchty, někdo ihned pro popisky, jiný pouze relaxuje v křesílku a nasává atmošku, nebo loví na mobilu co se děje v on-line světě.  Každému jak je libo, ale co je důležité, je zde opět ta fajn parta lidí, kteří si udržují pozitivní náladu pohybem a snahou neproležet život u telky.
Štěpán MO klasika ByzhradecKdo startuje hnedle po ofiko startu závodu už pomalu vyráží, neboť start je cca 900m vzdálen. Někdo si na start zaběhne lehkým zahřívacím klusem, někdo volí rychlou chůzi – jako například já. Má “elitní” kategorie “P” má start libovolný, což je vážně fajn. Jdu raději na start dříve, co když se v lese zase budu motat jak vítr v bedně a “budu tam déle, než je obvyklé”. U startu prohodím pár slov s lidmi z oddílu, popřeju ať si to v lese užijí a jdu do své fronty, čekat na povolení, že mohu do terénu. Čapnu mapu a vidím, aha trošku popoběhnout na mapový a tam z té nervozity mám pocit, že jsem nějaká pomotaná a nemohu se srovnat s mapou. A teď zase ten vnitřní hlas “prosím tě klid, srovnej mysl a soustřeď se” tak znova pohled do mapy a už to vidím, nojó jasan…přeci tudy. Les mi přijde dost klackovitý, zkouším jít i napřímo, zda kontrolu trefím terénem – ne po cestě. Ty znalí tomu říkají na azimut, to je pro mne vyšší dívčí, já se prostě zkouším trefit. Kupodivu kontroly nacházím celkem rychle, jsou viditelné, žádné schovávačky – no “elitní” kategorie, jak já říkám. Terén krom těch klacků má občas bahnité cesty rozježděné od traktorů, víc mě ale ničí to urputné slunce. Pár dětí se mne ptá kde jsou, snažím se jim poradit a nezamotat se sama…snad jsem jim poradila dobře. Tak a je tu poslední kontrola, fakt už? To to uteklo….sběrka…fakt jsem tady? Týjo, fakt jsem i běžela….Jupí, vyčítám čip, bóže já jsem šťastná…a právě pro ten pocit vstávám i v sobotu na budík. Když si následně prohlížím mapu, koukám, jak je to zajímavá lokalita, bažiny, vodní toky, rybníky…kolegové říkají i dost kopřiv a bahna, no panejo – to já nepotkala.
Za mne musím říci, že se snažili všichni, jedno moudré přísloví říká: Není nutné vyhrát, ale zúčastnit se.
Bednu bych vždy přála dětem – pokud možno všem, tuto sobotu na ní vystoupal jako 2.Štěpán – H10C, poměrně velmi blízko byli: 6. Mareček – H10C, 12.Matěj – H12C, 10.Kuba – H18C, 21.Pája – H14C,  6.Pavel – H50C, 7.Kulich – H50C.
V dívčích kategoriích na bedně: 3.Stáňa – D70C , poměrně velmi blízko byly: 15.Štěpánka – D14C, 16.Kačka – D14C, 6.Martina – D50C, 8.Alka – D50C, 9.Lucka – T, 23.Danča – D35D, 24.Jana T. – D35D.
Přátelé, kamarádi, tak zase příště! OB zdar!
Iva

Dvojzávod žebříčku B v Radvanicích očima posledního v lese

V malebném údolí pod Jestřebími horami u Radvanic se odehrál dvojzávod žebříčku B. V sobotu se běžela klasika a v neděli krátká trať, a protože Jestřebí hory mají co nabídnout, tak se pořadatelé z OK 99 Hradec králové rozhodli vskutku udělat velký orienťácký výběr. Co se na shromaždišti zdálo jako květinová párty z 60. let minulého století, se v lese stalo moderním hororem s celkem obstojnou zápletkou.
Do sobotního závodu jsem nastupoval ve chvíli, kdy jsem předal Šárce Matýska – tedy mezi posledními běžci a z výpovědí závodníků, kteří měli trať za sebou, jsem už dopředu tušil, že se bude jednat o dlouhé odpoledne. A vskutku mé očekávání se začalo naplňovat již od prvních metrů, kdy jsem ve strmém kopci sebral mapu se svým neoblíbeným měřítkem 1:15000 a pokračoval dál na hřeben hor. V těžkém horském terénu zarostlým borůvčím a pestrým výběrem hustníků se hold amatér jako já celkem snadno ztrácí, klopýtá, padá a předvádí další z pestrých akrobatických kousků, takže je štěstí, že jsem během závodu prakticky nepotkal živáčka, kterého bych jinak náramně pobavil. Šperkem závodu nakonec nebyl skoro 3 kilometrový postup, nýbrž předposlední postup, který byl přes hluboké údolí, do kterého se už ani nechtělo a jedinou motivací bylo, že za odměnu mě čeká večerní degustace moravských vín. V cíli mě s otevřenou náručí čekali pořadatelé, kteří se již strachovali, jestli není o jednoho závodníka méně, a radostně mě před značně prořídlým (lépe řečeno prázdným) shromaždištěm vítali jako posledního závodníka z lesa, což mi radosti nepřidalo. Naštěstí však reputaci Trutnova napravilo mnoho dalších závodníků. Za zmínku stojí 2. místo Jiřího Procházky v kategorii: H65B, 2. místo Stanislavy Kutáčkové v kategorii D70B, 3. místo Anny Junkové v kategorii D14D a 3. místo Martiny Hindrákové v kategorii D50B.
Když jsem pak večer se sklenkou dobrého vína rozjímal nad závodem, tak jsem si však uvědomil, na kolika krásných místech jsem byl, a o jak pestrý závod kombinující dlouhé postupy s prudkými výběhy a mapovými záludnostmi šlo, tak jsem si řekl, že se jednalo o výjimečný a velmi povedený závod.
Druhý den nás čekala krátká trať a bohužel se sešlo několik problémů, které vyústili v to, že jsem si závod nemohl užít naplno a proběhnout pouze půlku trati. Mimo únavy ze soboty a mírný bolehlav jsem měl na celý závod jen hodinu, protože jsem musel pohlídat Matýska, tak aby Šárka stihla absolvovat v klidu celý závod. Naštěstí kromě náročné cesty na start (2 km kopce) se jednalo o -  po fyzické stránce – jednoduchý závod a i postupy nebyly žádným velkým rébusem. Jediným problémem byla dohledávka, poněvadž každá kontrola byla schovaná za kamenem. Naštěstí byl les tentokrát plný závodníků, kteří mi zásadně pomohli. Bohužel jsem musel na mé poměry solidně rozběhnutý závod v půlce ukončit, abych se mohl vrátit včas do cíle a předat rodinnou štafetu, takže k předposlednímu místu z klasiky jsem přidal disk, který Lokomotivu nemusel nijak mrzet, poněvadž trutnovský prapor pozvedlo mnoho dalších. Za zmínku stojí:
1. místo Stanislavy Kutáčkové v kategorii H70B, 3. místo Štěpána Termera v kategorii H10C, 1. místo Milana Rejmonta v kategorii H65B, 3. místo Terezy Panchártkové v kategorii D21B, 3. místo Martiny Hindrákové  v kategorii D50B a 3. místo Jakuba Šitiny v kategorii H18B
Na závěr patří velký dík organizátorům závodu, poněvadž zajistili vynikající servis a vybrali skvělé místo. Na velkou škodu byla kolize s dalšími velkými závody a nízká účast.

Jáchym

 

Lány – mistrovství oblasti na krátké trati

„Ahoj, tak jak sis užil svátek?“
„No, bylo to super. Lehnul jsem si na gauč, celej den jsem koukal na seriály a hrál hry. Venku jsem byl jenom na minutu, když mi kurýr přivezl pizzu. A cos dělala ty?“
„Ale, byla jsem na orienťáku.“
„Nojo, že já se tě vůbec ptám, co taky jinýho! A jaký to bylo?“
„Bylo to skvělý! Skvěle vyšlo počasí. A taky jsme parkovali mezi krávami v JZD, na to jsem docela koukala. No a les byl nádhernej, dalo se v něm moc hezky běhat. Byl zajímavej a členitej, nebyla to samá kupka jako jindy. Já jsem ti z toho byla tak nadšená, že jsem orazila i kontrolu navic!“
„Jak jako navíc? Jako, že jsi orazila jednu dvakrát?“
„Ne. Jako, že jsem si namapovala, že poběžím po cestě a po levé straně bude výrazná jáma. Tak jsem běžela, vidím jámu, sbíhám do ní, razím kontrolu a mapuju další postup. A najednou mi dojde, že jsem kolem té jámy měla jen běžet, né v ní razit kontrolu. Vždyť ta moje byla až o 20 metrů dál!“
„A to se může?“
„Jasně, pilnosti se meze nekladou.“
„Ty jsi vážně pošuk. Ještě řekni, že v sobotu jedeš zas!“
„Že váháš, závody jsou přece každý víkend.“
Kolega v práci moje nadšení pořád ještě nechápe. Otravuju ho s tím ale vytrvale každý týden. Kdoví, třeba jednou podlehne a taky vyběhne s mapičkou do lesa.
Zatím ale nejsem taková hvězda, jako jiní. Jen tak namátkou: 1. Anička Junková, 1. Jitka Hanušová i Pavel Hanuš, 2. Štěpán Termer, 6. Matěj Hanák a 3. Jarda Krejčí a Martin Procházka.
Eliška